Minipovídka: Soukromé tajemství

Bylo to takové obyčejné slunečné odpoledne. Příroda působila dojmem šťastného školáka, který úspěšně zakončil školní rok a již se jen těší na prázdniny. Oblohu vymalovala modrá barva s lehkým přechodem v podobě neznatelných bílých obláčků. Na západě se blýštily střechy několika budov. Odražené paprsky nešlo přehlédnout. Edward se však příjemně necítil. Ba právě naopak – přímo zuřil. V hlavě si neustále přemítal včerejší situaci. Nevěděl, zda to byla jeho chyba. Svědomí ho však již dávno odsoudilo. Trest v podobě neutuchající trýzně na sebe nenechal dlouho čekat.

„Ještě, že jsem vyrazil ven.“, pomyslel si. Doma by totiž jeho duševní zdraví mohlo dostat nezahojitelnou ránu. Zrovna procházel kolem náměstí s kruhovou kašnou, když si povšiml až příliš široké masy lidí soustředěné kolem jediného místa. „Co se to tam zase děje, copak už to všechno nestačilo?“, vykřikl málem nahlas. Když se však přiblížil, přestal litovat projeveného zájmu. V životě už toho sice zažil mnoho, ale toto jej zaskočilo. „Vždyť je to krev.“, vycítil již z dálky svým upířím instinktem. A skutečně, místní socha zcela neslyšně plakala. Pramínky červené životodárné tekutiny se valily z neživých očí. Čistá esence smutku v podání opracovaného kusu kamene? Jak to mohl vědět? Jak jen ta hornina vycítila, co se stalo. To, že přibližně před 10 hodinami během porodu Bella naposledy vydechla mělo zůstat soukomým tajemstvím.

Další čtení:

Příspěvek byl publikován v rubrice Od čtenářů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>